Nikdo mě nechápe. Vlastně ani já sama.

Ahoj všichni!
Nenapadá mě vůbec, ale vůbec žádný téma, co bych mohla rozebrat, probrat a sociálně zesměšnit, takže si holt budeme muset vystačit s mýma myšlenkama. Zrovna tu sedím asi jako fakt 10 minut a snažím se něco vymyslet.
PŘEDEM CHCI ŘÍCT, ŽE POKUD VÁS NEZAJÍMAJ MOJE MYŠLENKY A POCÍTKY, TENHLE ČLÁNEK NEČTĚTE.
Znáte takový ty dny, kdy byste si nejradši prostě jenom sedli do křesla a přemýšleli nad možnou existencí mimozemšťanů nebo co když jsme jako simíci a žijeme v nose nějakého obra? Ne? Aha ...jenom Silvi je tu neskutečně trapná a pitomá, ale doufám, že jste se alespoň zasmáli. A pokud ne, alespoň mě ignorujte a zapomeňte, že jsem vůbec něco řekla.
Opravdu mám někdy pocit, že mě nikdo nechápe. Nebo spíš takhle, většinou mě nikdo nechápe, ale jsou dny, kdy se svým 'vtipům' fakt směju jenom já, ani se nikdo nesnaží se aspoň pousmát, abych se necítila trapně. Což je samozřejmě jejich vina, ale blbě se pak cítím já.
Když už jsem si myslela, že jsem se tak nějak poznala a že vím, co od sebe můžu čekat, všechno se úplně přetočilo, překroutilo, obrátilo , nevím, říkejte si tomu, jak chcete. Podstatou ale je, že jsem se né změnila, jsem pořád stejná, ale cítím se taková sebevědomější, nebo třeba i hezčí sama pro sebe, ostatní mi klidně můžou říkat, jak jsem strašně krásná, ale věřit jim budu, až se o tom sama přesvědčím. Mám taky strach, že se mi změní hudební vkus, protože mám okolo sebe nový lidi, oni přesně ví, o kom mluvím, takže se koukejte vážně jako hodně usmát! :D
Já, víte co, nikdy jsem nebyla nějak zvlášť výřečnej člověk, co se mluvení ve společnosti dvou a více lidí týkalo, jenže teď, co se stýkám s TOU skupinou lidí, jsem víc kecavá ( ano, je to slovo, don't judge me.), upovídaná a celkově víc společenská a kdybych ani nemluvila, jsem víc uvolněná a necítím se mezi těmi lidmi špatně. A myslím, že bych o TÝ skupině, nebo spíš blízkém okruhu přátel neměla moc mluvit, aby se necítili tak důležití. ( :D )
Vážně jsem z prvu přemýšlela, čím to vlastně je, že se cítím tak dobře( na můj vkus dobře) , když jsem se vlastně nijak nezměnila. Kamarádi zůstali, rodina taky, vypadám pořád stejně ( Teda ne, počkat! Teďka mám pěšinku ve prostřed a ne na straně! ) akorát jsem o pár let zestárla. Ale pak mi to došlo. Víte, nikdy jsem se neměla ráda, nikdy jsem nebyla spoko s tím, jak vypadám ani jak mluvím, vyjadřuju se... Celkově mě docela i štvala moje vlastní existence, což už je celkem extrém, to přiznávám, ale rychle mě to zase přešlo, protože bych se pořád koupala v těch sr*čkách a já radši čistý oblečení. Každopádně jsem k umění mít se ráda nedošla, to ne, ale rozhodně jsem na dobrý cestě.
A co že byla ta tajná přísada k mému šťastnějšímu životu? Rodina, noví přátelé, přítel, změnila jsem to, co se mi nelíbilo na to, co alespoň akceptuju. více méně. Našla jsem si lidi, s kterýma když jsem, kontroluju mobil jenom abych se ujistila, že mi neujel autobus.  Našla jsem si přátele, kteří mi zvednou náladu dementníma vtipama o sexu s mrtvejma dětma a o oblizování očí.
Jde o společnost, kterou si zvolíte, se kterou budete zažívat spoustu nezapomenutelných momentů a zážitků, které ani nestihnete vyfotit, protože až moc milujete svůj život. Milujte svůj život a pokud se vám nelíbí, změňte ho.
Miluju vás,
Vaše Silvi