Pomozte raději sobě.

Ahoj všichni!
Po dlouhý době jsem se zase rozhodla zapojit do práce i svůj mozek a něco vymyslet. Přemýšlím nad věcma, který jsou vážně mimo hranice chápání a já sama se divím, že mě to vůbec napadlo, ale  protože mi to hlava pořád nebere, mám potřebu se aspoň o jednu s vámi podělit.
A hlavně se nevzdávejte!
Vypozorovala jsem, že  jsem schopná pomoct ostatním lidem, pomáhám jim řešit jejich problémy, snažím se je rozesmát svejma megaultraskvělejma vtípkama a nebo když prostě není místo na slova, jenom poslouchám. Takže tady jsem. Je mi 15, mám vlastních problémů dost, ale radši pomůžu ostatním než sobě. Jsem prostě velká sociální podpora, nebo se tak minimálně cítím. Tímto se na mě valí spousta zodpovědnosti, protože se někdy až bojím, že by ten člověk byl schopnej si něco udělat, kdybych si ho nevyslechla. Myslím na jejich problémy, snažím se o to, abych jim pomohla co nejvíc, a děsím se dne, kdy se podle jejich vyprávění na daném místě sama ocitnu a budu čelit tomu, čemu říkají psychické selhání. Ale na druhou stranu bych i na jejich místě chtěla být a vysvětlit tomu druhému člověku, že je to vážně naprostej idiot a že by se sebou měl radši něco dělat, než ničit sebčo ostatním lidem a motat jim hlavy. Pak mi ale dojde jedna věc. Toho člověka jsme vlastně potřebovali. Potřebovali na to, abysme si uvědomili, že takoví nikdy nechceme být a taky na to, aby jsme sakra už zjistili, kdo vlastně jsme. Okolí z nás dělá to, čím jsme. Myslíte, že by lidi měli věčně nablýskaný auta a drahý hadry jenom proto, aby se líbili sami sobě? Jestli jsou tu takoví jedinci, tak jim tleskám, protože se právě dostali do pěti vzácných procent lidí, kteří nechtějí, aby jim ostatní záviděli. Ale pak je tu další věc. Pokud lidi závidí, znamená to, že se nemají rádi a chtěli by radši život někoho jiného, protože to má 'jednodušší' než on sám. Ráda bych napsala, že je mi takových lidí líto, ale patřím mezi ně a nechci se tu litovat (:D), takže napíšu jenom: Wake up, my friend. Let's live. Vím, že když se vám lidi budou snažit pomoct, řeknou vám akorát: Měj se sakra ráda! Tahle věta dokáže spoustu věcí podle toho, kdo ji řekne. To samé ale platí i u fráze "Jdi do pr*ele", takže si dávejte pozor, co říkáte.
Věřím, že když pomůžete někomu jinému, budete z toho mít obdiv minimálně toho člověka, dobrý pocit, že jste někomu pomohli, a s největší pravděpodobností i nového kamaráda, což je velmi uspokojující. Ale ten člověk taky možná někdy odejde a vy zůstanete sami. Úplně sami, nebo vlastně jen sami se sebou. A pokud jste si v minulosti sami sobě nepomohli, k čemu jste tu vlastně byli? Pomohli jste se životem / bojem někomu jinému, kdo odešel,a nechal vás tu úplně samotný napospas svým vlastním myšlenkám, které dokážou tak moc ubíjet. Podporuju rčení "Musíme si pomáhat", ale pokud nám nikdo nepomůže, můžeme se jít klouzat. Buďte oporou / linkou bezpečí, či jak to chcete nazvat, tomu druhému, ale nepomáhejte mu. Každý si tím musí projít sám. Nenuťte ho, pokud sám nechce a nebuďte na něj hnusní, když udělá chybu, někomu to prostě trvá dýl.
I když se na věc podívám očima ubližující osoby, stále nechápu smysl toho, proč by někdo chtěl, aby byl někdo nešťastný. Protože přeci nikdo nechce být nešťastný ve svém vlastním životě, to pak ani není žití ale spíš přežívání. A vážně chcete svým životem jen tak proplouvat a raději pomáhat ostatním lidem? Vzpamatujte se.
Miluju vás,
Vaše Silvi