Větší než vesmír

Dřív, než se všichni začnete radovat z toho, že se naše dokonalá, překrásná a skvělá Silvi vrátila, možná bych vám měla říct, že vůbec nevím, jestli se na to psaní cítím.
Víte..nechtěla jsem přestat psát, jen jsem nechtěla, aby moje články četli lidi, co mě znají osobně, protože se před nimi pak cítím strašně..trapně? Prostě je v těch článcích hrozně moc mě..a kolikrát není jednoduchý to psát, určitě to chápete. .)  Každopádně už se cítím hrozně prázdná, když nepředávám žádný svý vědomosti a chytrý řeči, kterejma se vlastně ani neřídím, ale..who cares?


Většinou, když se v noci dívám ven z okna, cítím nějaký...spojení. Cítím se spojená se všema, který se cejtěj jako já, a cítím jakési duševní objetí, který pro mě moc znamená. A není to jako že bych měla nějakej fetiš na temný místa, kde většinou někoho znásilněj, ale je to jako kdybych to byla já. Všechno, co já nejsem, ale přes den dělám, jako by ze mě spadlo. Jako by všechna ta fraška a pitomý zvyky odešly někam daleko a vrátili se zase až ráno. Jako by si taky musely odpočinout. Zvláštní. Někde tam hluboko, kam už se ani do 4 hodin ráno nestihnu dostat, mi pořád v hlavě vrtá spousta myšlenek. Nevysvětlitelnejch myšlenek. Něco na způsob ' Proč je Země kulatá?', ale v podstatě něco mnohem víc spirituálního, temnýho a děsivýho. Něco jako ' What a hell I'm doing here?'. A ještě pořád jsem nepřišla na nic, co by mě duševně natolik uspokojilo, abych to nechala jen tak být. Nechat to ležet v tý krabičce zapomenutejch věcí, do který už nemám odvahu se víc podívat. A věřte mi, že starý plyšáky tam nenajdete.
Je zvláštní, že se zrovna v noci cítím mnohem víc jako já. Vždycky jsem radši vstávala dřív a chodila dřív spát, abych toho víc stihla. Jakoby Silvi byla nějakým způsobem důležitá. Jako by nebyla jen zbytečnej požírač kyslíku tady, na tý planetě, co tak všichni zbožňujem a pomalu ale jistě ničíme.
Občas tam venku zapomínám, kým jsem. A myslím, že to tak má spousta lidí. Že má na stole vyskládanejch pár masek a náhodně si vybere, kterou si ten den zrovna vezme. Je to jako loterie. Jenže nikdy nevyhrajeme.A na konci dne je vlastně tak super si tu masku sundat, protože už nás unavuje bejt někdo, kdo nejsme. Jenže kdo vlastně jsme?
Někdy mám pocit, že kdybych se den ze dne někam vytratila, nikdo by si nevšiml. Ale někdy nastanou taky dny, že mám pocit, že na mně stojí celej svět. Občas se cítím větší než vesmír.
Silvi