O tom, jak poslouchání lidí může opravdu zachránit život. Nejeden.

Je tu něco, o čem bych chtěla mluvit. Koho minulo to, že Chester Bennington spáchal sebevraždu, už to víte, a ten, kdo o tom ví a někde truchlí, těm se omlouvám, že do toho zase někdo rejpe.



Já jsem Linkiny nijak zvlášť vážně neposlouchala. Z minulýho článku víte, že spoustu písniček neposlouchám, ale pravděpodobně znám celý lyrics. Takže mě celá tahle...vlna nijak nesmetla. Mrzí mě to, ale žádnej "vztah" jsem k němu neměla, takže nemám potřebu truchlit. Samozřejmě jeho smrt nechci nijak zjednodušovat, pane bože, to ne, ale chci vám na ní něco "ukázat". "Ble ble blee blogeři a youtubeři se teď budou živit na smrti slavnejch hvěěěězd. To nám ještě scházelo."

Jde o to, jak mi Kryštof  včera poslal tohle video. Když jsem se na to dívala, bylo vcelku jasný, že Chester potřeboval pomoct - a ani znát ho nemusím. Když to ale přejdu, protože to není ta věc, o který chci mluvit, dostávám se k tý "důležitější" věci.

Nějakej čas zpátky jsem měla panický attacky, docela opakovaně teda, kdy jsem se psychicky upla na určitý lidi v mým životě a měla jsem skoro záchvaty, když jsem je nemohla vidět, zrovna když jsem je nutně potřebovala. O tom vůbec nechci mluvit zatím, protože to není zas tak dávno, abych se cítila úplně volná a abych o tom mohla mluvit s úsměvem na rtech. Pořád to totiž bolí, když na to pomyslím.

Když jsem tenhle attack prožívala, když jsem byla s někým, s kým jsem byla ráda a jejich přítomnost jsem si užívala, nedávala jsem o najevo. Možná jsem byla trochu..zkleslejší než obvykle. Vždycky jsem totiž byla zkleslá. Pamatuju si, jak jsme a základce jezdili pravidelně na odpolední představení do divadel. Společně namačkaný v jednom autobuse my a 4 další učitelky. Jezdily smixovaný všechny ročníky druhýho stupně, takže jezdila i jedna určitá slečna, která...mě neskutečně štvala tím, jak byla krásná a že z ní vyzařovala pozitivita a byla vždycky nádherně oblečená a všechno tohle. Představte si jí, honem. No a potom tu jsem já - to, co mám na sobě, se mi nelíbí. Vypadám zklesle, nejsem hezká, bla, bla, tyhle hovadiny. A co si z tý holky vezmu? Akorát to, že se ona má ráda, já bych měla taky, a tím to končí. Celej večer jí sleduju, snažím se "nasát její kvality" a užírám se sama v sobě, protože mě to štve, jak je "perfektní".

Permanentně jsem byla zkleslá z nějakýho důvodu - většinou proto, že byly ostatní holky strašně krásný a já vedle nich vypadala jako brambora. To bylo, když jsem byla """menší""". To, co jsem měla vcelku nedávno, nebylo takový. Bylo to horší. Jako bych ztrácela lidi, který mám ráda, jako by mě neměli rádi. Jako bych se topila sama v sobě a nikdo mi nemohl pomoct.


 Nedávno jsem přišla na to, že když jsem něčím zaměstnaná - chodím do školy, jsem venku s přáteli, uklízím, ... mám se dobře. Mám se dobře, protože nemusím myslet na sebe. Ani o sobě. Je to děsná úleva, když můžu s přáteli vypnout, povídat si s nimi a vážně si užívat život. A něco takovýho jsem slyšela vycházet z úst Chestera Benningtona.

Často, když jsem se snažila někomu vysvětlit, jak se cítím, nejenom, že jsem přišla na to, že to lidi, co to nikdy nezažili, nepochopí, ale taky to, že to sama neumím ani pořádně vysvětlit. A ono..když to lidi nechápou a daj to najevo, je pro toho "postiženýho" člověka o dost těžší o tom začít znovu mluvit.

Chtěla bych vám asi jen říct, aby jste tyhle náznaky od ostatních nebrali jenom jako "špatnou náladu". Ve skutečnosti to může být opravdu velkej problém. Vidím to. Když si totiž člověk zlomí nohu, lidi vidí, jak je ublíženej a litujou ho. Samozřejmě, že ho to bolí. Jenže pak jsou tu ty ostatní lidi, co "nemaj žádný problémy, nic je nebolí a tak musí bejt šťastný". My nevnímáme psychickou bolest jako zranění, ale jako slabost. A to je sakra špatně. Je jedno, co a jak toho člověka bolí, ránu bude mít po všem. Ať už viditelnou, nebo ne. Nemůžeme zjednodušovat psychickou bolest.

Nedáváme tomu takovou váhu - až když někdo umře. I deprese je braná na docela lehkou váhu na to, jaká je to svině. A vážně to musíme nechat zajít takhle daleko, aby jsme si uvědomili, že to ten člověk myslel vážně, když říkal, že uvnitř umírá?

Lidi trpí pořád, viditelně, nebo taky ne. Třeba ani nechtějí, aby jsme to viděli. Jenže si musíte všímat. Můžete totiž zachránit něčí život. Aspoň na chviličku. Vždyť život je tak krásnej.

Moc ti děkuju. Za všechno.

2 komentáře

  1. Panické ataky bohužel dobře znám, nedávno jsem o tom psala článek :/ to je pravda, že psychické problémy se neustále zlehčují a štve mě to. Jsou to nemoci/zranění stejně jako ty fyzické. Přeju ti spoustu dobrých lidí v tvém životě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! To je pravda, právě proto se to snažím vyslat do světa, aby se o tom dověděli aspoň lidi v mém okolí. Neříkám, že když to nasdílím na facebook, že si to všichni přečtou, ale i kdyby to bylo pro jednoho člověka, stačí mi to. .)

      Vymazat

Thank you for every comment, it warms my heart. ♡

Looking for something?

@silviincek

Your favorites


------