Těžký úděl žen v týhle společnosti a děti jako tíha pro lidstvo

Je teda pravda, že jsem spoustu těchto názorů a pocítků měla už dřív, a jak jsem začala zkoumat feminismus trošku..víc, zjistila jsem, že se spousta našich názorů dost shoduje, nicméně ne všechny a tak se za feministku neoznačuju. (pšt, K) Zatím.

Jde o to, že mám neustále pocit, že jsme..nedá se říct utlačovaný, ale něco menšího v tomhle smyslu. Že by si o nás nejradši furt někdo čistil boty a neustále nám připomínal, jak "neschopný" vlastně ženský jsou. Což sakra není pravda. Ale svůj názor vážně nehodlám vyjadřovat nějakým "you exist because we bleed" nebo tím, že budu mít hrníček s nápisem "man tears". Páč je to pitomost.



Tenhle styl žití tu je vlastně od té doby, co máme nějaký informace do hodin dějepisu. Odedávna byly ženy ty, který plodily děti a byly v podstatě jen na to. Ty, který sbíraly kořínky/ nějaký plody a nelovily. Ty, který nemohly nastoupit na trůn bez manžela. Ty, který nemohly volit tak brzo, jako muži. V současný době to tak sice není, ale pořád cítím, a asi nás bude víc, kdo to tak vnímá, vzhledem k vzrůstajícímu počtu feministek, že my jsme "něco míň".

Vezměme si obecný chování a činy gentlemana - podrží nám dveře, pověsí kabát a odsune v restauraci židli. Je to milý, fakt že jo. Jenže některý chlapi to dělaj fakt jenom proto, aby zapůsobili a popřípadě slečnu dostali do postele. Že to tak necítí. Že vám od srdce nechěj jen tak, že je to prostě milý, odsunout tu pitomou židli. A nejlepší je, když to udělají tím způsobem, že " ty jsi tak neschopná odsunout židli, sim tě, pusť mě k tomu". To bych jim fakt urazila koule.

Pak tu je taky to rozdělení domácnosti, kdy je chlap hlava rodiny. Pokud je v rodině nějaký chlap. Neříkám ale, že se tak musí chovat, jen že je to obecně známý, nikdy se neřekne žena - hlava rodiny.

Všeobecně známá informace je i to, že žena patří do kuchyně. Víte, žena se má starat o děti, vařit, uklízet, prát, žehlit a když přijde chlap - připraví mu jídlo, pere mu a uklízí. A chlap se má starat o dům - o to, aby neteklo skrz střechu, a o montování poliček, pak třeba auto..a tak. Jestli to někomu vyhovuje, pak je to v pořádku, ale dopředu svýmu potencionálnímu chlapovi říkám, že takhle to u nás fungovat nebude. 

Nehodlám totiž svý krásný mládí strávit u plotny a praním špinavých ponožek. To vážně ne. Možná... až mi zatikají biologický hodiny a budu chtít mít děti, tak možná něco málo obětuju. Víte..nechci přijít o ty krásný věci, co život přináší, jen proto, že budu mít děti, nebo manžela, nebo vlastní dům a práci, nebo všechno tohle. Chci pořád prozkoumávat svět, opíjet se krásou noci a chodit spát ve čtvrt na šest ráno. Protože prostě můžu. I když budu mít děti a manžela. Můžu.


Znám pár žen, který se "vzdaly" svýho života jenom proto, že mají děti, nebo že budou mít radši byt než vejšku. A zpětně se na to dívají a je jim smutno - stýská se jim po jejich životě, krásný postavě a slibný kariéře. A jelikož jsme neskutečně uťáplý, líný a pohodlný bytosti - nic s tím neděláme. MY S TÍM SAKRA NIC NEDĚLÁME!  

Žen, který se vzdaj svýho krásnýho a vydřenýho těla pro dítě, si neskutečně vážím. Jenže víte, co je ten problém? Většina z nic se na sebe potom vyprdne, protože je pro ně v tu chvíli dítě důležitější. Ano, tohle chápu, i když máma ještě nejsem. Starají se o manžela, protože ho milují - a co si budeme povídat, i když už ho nemilují. Zvelebují si domek, protože se chtěj pochlubit sousedům - jenže o to jde. Děti vyrostou, odstěhujou se. Manžel jednou taky umře, nebo si najde jinou, kterou miluje víc než vás, nebo si ji ani nenajde, ale už v tom vztahu není spokojenej. Dům dřív nebo později taky prodáte, protože se nikomu nechce žít pořád na stejným místě nějakejch padesát let. A co vám zbylo? Vy. Vy samy. Samy, tlustý, ošklivě zanedbaný a bez domu - ale umíte prát, vařit a uklízet, tak se vás dřív nebo později někdo ujme. A začne to znovu. To chcete, že? Ne, to nechce nikdo. Nikdo takhle nechce skončit.

Ono to vážně vypadá, že si všechno představuju jako Hurvínek válku, ale opravdu vím, že se s náma život nepáře. Ale proč se pořád o tohle starat? Proč si prostě nechceme, já nevím, užívat? Upíct sušenky ve středu večer, nebo se rozmazlovat jeden večer ve vaně s kytkama okolo sebe a pít nějaký fancy pití - je to tak těžký? Život není o práci, prostě se udělejte šťastný.

Ženy, nemusíme se cítit špatně za to, že si chceme nalakovat nehty, nebo se pěkně učesat. Nemusíme se cítit špatně za to, že necháme děti o chvilku dýl ve školní družině a strávíme s kamarádkama pěkný pocení ve fitku nebo na hodině pilates. Nemusíme se cítit špatně, že uvaříme dokonalej salát, ale nikdo ho nechce jíst, protože to je přece žrádlo pro králíky. Nemusíme se cítit špatně za to, že se o sebe staráme. Nemusíme se cítit špatně za to, že jsme.

Dejte mi v komentářích vědět, jak tuhle "situaci" žen ve společnosti vnímáte vy, jaký na to máte názor a jak si sladíte život? Mějte se krásně! ♡
Silvi